Potopa světa - mýtus, nebo realita?

11.11.2017

Co bylo kdysi?

O potopě světa jsme slyšeli určitě všichni z Bible a knihy Genesis, která v sobě obsahuje nejznámější příběhy o historii lidstva. Mnoho vědců je již dnes schopno vědecky potvrdit, že kdysi se skutečně odehrála podobná katastrofa globálních rozměrů, která zapříčinila náhlé zvednutí hladiny oceánů a následné zaplavení souše. Možné příčiny potopy mohly být různé. Někteří vědci se přiklání k srážce s vesmírným tělesem, jiní k mohutným dešťům, další zase k náhlému oteplení. Důkazy o možných příčinách vedoucích ke světové potopě najdeme na různých místech světa.

Kráter Chicxulub v Mexiku je podle vědců nejpravděpodobnější příčinou velké změny klimatu, která následně způsobila konec éry dinosaurů. Klimatická teorie nám zase říká, že na konci doby ledové došlo k vzrůstu teplot, který měl za následek rozsáhlé tání ledové vrstvy a následné zvýšení hladiny oceánů. To dokládají nedávné nálezy na dně Černého moře. Vědci zjistili, že na tomto místě bylo asi do roku 5600 př.n.l. sladkovodní jezero a na jeho březích žila civilizace založená na zemědělství. Dokládá to i nález vesnice z doby kamenné, kterou prokazatelně zaplavila voda ze Středozemního a Egejského moře. Slaná voda tak vnikla do starého jezera, to se ohromně zvětšilo a zaplavilo okolní nížiny o rozloze 110 tisíc kilometrů čtverečních. Tak vzniklo Černé moře.

Podle badatele profesora J. Riema existuje asi 300 národů, které mají ve své mytologii a pověstech zmínku o potopě světa. Existují o tom písemné důkazy z Řecka, Indie, Peru, Číny, Austrálie a Polynésie. Také Májové a Inkové mají ve své historii texty, které poukazují na stejné zásadní detaily a dokazují, že naše planeta zažila katastrofální potopu globálních rozměrů.

Co se řeší dnes?

Nejnovější studie a rozsáhlý výzkum NASA nám laikům dokonale vysvětluje, že potopa globálních rozměrů není jen tragickým scénářem sci-fi filmů. Antarktický ledovec taje a francouzská geoložka Hélène Seroussi z Jet Propulsion Laboratory v Kalifornii spadající pod NASA nám vysvětluje, proč je tomu tak. Geotermální zdroje tepla, které sídlí hlavně pod územím nazvaném Země Marie Byrdové, jsou hlavní příčinou, proč je antarktický ledovec tak nestabilní.

V dnešní době si většina z nás představí Antarktidu jako zemi ledu. Tuto mrazivou pokrývku má ale teprve 14 milionu let. Kdysi tomu tak nebylo. Podle fosilních nálezů starých asi 260 milionu let, kdy byla Antarktida součástí jižního superkontinentu (spolu s Afrikou, jižní Amerikou, Indií, Austrálií a Arabským poloostrovem), zde byla rozsáhlá fauna i flora. Byly zde nalezeny zkameněliny korálů, které se nacházely v teplých vodách s teplotou okolo 20 stupňů Celsia. Dnešní Antarktida ale není jen led. Pod tíhou zhruba 25 milionu kilometrů krychlových ledu se totiž nachází tekoucí voda, která tvoří řeky a jezera. Východní část Antarktidy má skalnatý podklad ležící převážně nad hladinou moře. Některé vrcholky hor jsou bez ledové pokrývky. Jsou zde i sopky a tou nejaktivnější je Mount Erebus.

Již před třiceti lety bylo vědci předpovězeno, že vulkanická činnost pod Zemí Marie Byrdové má zásadní vliv na tamější dění. Nedávno zaznamenaná seismická činnost to jen dokazuje, protože díky ní se přebytky tepla z vulkanické činnosti uvolňují do pláště a následně způsobují tání ledu. Tak vznikají řeky, které rychle plní místní jezera. To by zatím neznělo až tak děsivě. Hladina jezer se ale pohybuje (voda totiž nejenom přitéká, ale i odtéká) a protože velikost jezer se přibližuje rozlohou naší Moravě, pohyby hladiny v rozsahu až šesti metrů způsobují velký tlak na ledovcovou krustu a následně její praskání. Právě proto se na jižní části Antarktidy v době léta často objevovaly ulomené ledovce a vědci si ještě donedávna nedokázaly vysvětlit, jak je možné, že kusy několik kilometrů dlouhé a až 60 metrů vysoké se mohou oddělit od země.

Ve zkratce NASA prokázala to, že pod Antarktidou jsou ohromné zdroje tepla, které jsou svou silou srovnatelné s vulkanickou činností pod Yellowstonem. Rozdíl je v tom, že v národním parku jsou sopky. Pod Antarktidou se vytvořily útvary, které se na povrch země ani nedostanou. I tak ale sálají ohromné množství tepla k povrchu a tím dochází k tání ledu a následnému vzniku řek a jezer, která díky své činnosti (podtékáním pod ledem a pohyby) způsobují postupný rozpad ledovcové krusty na povrchu Antarktidy.

Takže potopa světa z dávných časů se dříve či později bude opakovat.