Letní slunovrat

20.06.2022

V úterý 21. června před polednem nastane letní slunovrat. Po svítání přijde nejdelší den a po západu slunce nejkratší noc. Letní slunovrat slaví všechny kultury na světě. Důvodem je začátek léta, příchod životodárného tepla, začátek sklizně čerstvých potravin, odchod zimy, sněhu a ledu, obecně kypícího života, plození a mláďat.

 

Slunovrat (latinsky solstitium) je astronomický termín pro okamžik, kdy Slunce má vůči světovému rovníku největší (v případě letního slunovratu) a nejmenší (v případě zimního) deklinaci. Letní slunovrat nastává na severní polokouli obvykle okolo 21. června a zimní 21. prosince, přičemž jejich přesný čas se může mírně měnit.

Letní i zimní slunovraty mají tedy vztah k náklonu zemské osy od roviny oběhu Země okolo Slunce. Nijak nesouvisí se vzdáleností Země od Slunce, jak se nesprávně traduje.

V naší zeměpisné šířce se během letního slunovratu stane toto:

* Slunce dosáhne nejsevernějšího bodu své pomyslné dráhy, tak zvaného obratníku Raka.

* Den je nejdelší z celého roku a noc je nejkratší.

* Slunce vystoupí v poledne nejvýše.

* Začíná astronomické léto.

Nejčastěji se letní slunovrat odehrává 21. června. Jiné roky občas padne na 20. června. Vzácně může být i 22. června (příště až roku 2203) nebo 19. června (nejbližší připadne na rok 2488).

Co se děje na planetě Zemi

Na severní polokouli začíná léto. Slunce protíná obratník Raka (zeměpisná šířka 23,4°) a přechází ze souhvězdí Blíženci do souhvězdí Rak. Sluneční paprsky dopadají kolmo na zemi právě na obratníku Raka.

Planeta Země se nachází v téměř nejvzdálenějším bodě oběžné dráhy kolem Slunce. Nejblíže se přiblíží Slunci naopak v zimním slunovratu. Eliptická oběžná dráha je vysvětlením, proč existuje rozdíl v průměrných teplotách na severní a jižní polokouli.

Na jižní polokouli je to obráceně. 21. června tam nastává zimní slunovrat a Slunce dosahuje nejnižší deklinace. Den je nejkratší a začíná zima.

V severních polárních oblastech vládne polární den a slunce nezapadá. V jižních polárních oblastech slunce nevychází. V severních zeměpisných šířkách nad 66,6° (Severní polární kruh) během slunovratu Slunce nezapadne. Na polárním kruhu trvá den 24 hodin a na severním pólu půl roku. Na jihu je to naopak. Po půl roce se situace obrátí.

Oslavy slunovratů

Slunovraty jsou předmětem oslav po celém světě, nezávisle na kulturách v té které oblasti, mající kořeny v dávné minulosti. Důvodem oslav zimního slunovratu bylo vítání delšího dne (delší doby během dne, po kterou svítí Slunce), ústup zimy a sněhu a příchod tepla, lepších podmínek pro růst zemědělských plodin potažmo více úrody a jídla. Různé kultury si tyto cykly vysvětlovaly jako přízeň bohů a odpovídajícím způsobem je oslavovaly.

Keltové
Keltský svátek Alban Hefin, Litha, Midsummer či Meán Samhraidh je triumfem slunečního boha Mabona, který se zrodil o zimním slunovratu, o jarní rovnodennosti porazil temnotu a nyní neomezeně vládne. Sluneční světlo podporovaly zapálené posvátné hranice, aby se moc světla udržela i přes noc. Hořící kola byla spouštěna s kopců nebo kutálena po polích, hořícími větvemi se točilo, aby bylo napodobeno Slunce a jeho pohyb po nebi. Lidé, domy a prameny byly zdobeny květinami a zelenými rostlinami. Byliny utržené v tuto dobu měly nejsilnější účinky.

Slované
Slované ve své staré vlasti, tedy v dnešním Rusku, Polsku a na Ukrajině, slavili letní slunovrat dávno před příchodem do střední Evropy a před přestupem na křesťanskou víru. Kupadelné svátky jsou vzpomínkou na tyto oslavy. Dnes jsou svázané s církevním svátkem Jana Křtitele (rusky Ivan Kupala). První koupel ve studené vodě přivolávala vláhu a úrodu, oheň zaháněl zimu a sexuální nevázanost zaručovala pokračování rodu. V kupadelných písních se objevuje motiv sňatku bratra a sestry, ohně a vody, dvou hlavních živlů tohoto svátku. Pletly se věnce a posílaly se po vodě. Typickým svátečním pokrmem bylo pražmo. Hledal se bájný kapradinový květ. Symbolem svátku byl modrožlutý květ černýše hajního.

Pohané
Celá Evropa slaví Svatojánskou noc, svátek Jana Křtitele, Lithu, kupadla - vše je letní slunovrat, jen se jinak jmenuje. Význam je vždy stejný. Slunce, příroda a lidé jsou na vrcholu svých sil. Radujme se! Typickým prvkem této noci jsou svatojánské ohně, pálené na kopcích, které představují slunce v nadhlavníku. Tyto ohně se přeskakují, zapalují se v nich košťata, s kopců se shazují hořící sudy či kola.

 Sbírají se léčivé i posilující byliny, protože mají největší účinky. Milostná kouzla, psychologie, rostlinná farmaka i alkohol posilují milostnou touhu. Užívá se halucinogenní mandragora. Hledá se bájné zlaté kapradí. Otevírají se brány mezi světem živých a světem mrtvých.

Kdo chce Svatojánské noci najít poklad, narazí na bludičky, které ho lákají do bažin, nebo překročí bludný kořen a zabloudí. Svítící hmyz má představovat duše nekřtěňátek, tedy zemřelých dětí, které nikdo nestačil pokřtít. Divoženky, bosorky a lesní ženy vyměňují lidské děti za vlastní. Zpěvem a tancem lákají mládence do lesa, utancují je k smrti a roztrhají. 

Jan Křtitel

Svatý Jan Křtitel, v pravoslavné tradici zvaný též Předchůdce, byl učitel Ježíše Krista, prorok a kazatel. Zřejmě pokřtil i samotného Ježíše. Křesťané slaví jeho narození 24. června, tedy v době letního slunovratu. Převrstvili tak pohanský svátek, ale jeho základ zůstal vlastně stejný. Oslavují narození, život, víru a touhu.

Hlava Jana Křtitele, uťatá na příkaz krále Heroda Antipy, byla uložena v kapli byzantských císařů v Istanbulu (Konstantinopol, Cařihrad), odkud ji údajně v roce 1203 ukradli vojáci 4. křížové výpravy a darovali francouzskému králi Ludvíkovi IX. Svatému, který ji vystavil ve své soukromé kapli Sainte-Chapelle v Paříži. Z této relikvie byly oddělovány částečky jako dary evropským panovníkům. Ostatky Jana Křtitele jsou prý uloženy v relikviáři svatého Maura na zámku v Bečově nad Teplou.Jiná legenda praví, že hlava se dostala do Umajjovské mešity v Damašku.

Svátek narození Jana Křtitele se slaví těsně po skončení letnic, tedy 50 dní po Velikonocích a 10 dní po Nanebevstoupení Páně, kterými končí nejvýznamnější událost křesťanského roku.

Zdroje: www.wikipedia.cz; www.horydoly.cz