Tučňák, slunečno a měsíček na hnoji

23.12.2013

Když vejdete do pražské ZOO hlavním vchodem, dáte se vlevo a sejdete z kopce dolů, můžete si být jisti, že uslyšíte radostné výskání, nadšené dětské pištění a neutuchající snahu podělit se o zrakové vjemy. Pták, který nelétá, dokonale plave, legračně se pohybuje a vypadá jak milovník z filmů pro pamětníky. Všechno dohromady zájem o tohle zvíře nutně násobí.  

Mami, sleduj, vidíš toho tučňáčka? Ten je ale krásný. A jaký má frak. Jéé, dívej, zrovna jí rybu a jak mu chutná! Hurá, plave ke mně, můžu na něj zaťukat? Ne, neťukej, jen se koukej.

U expozice tučňáků Humboldtových bývá hodně rušno, patří k nejpopulárnějším zvířatům v pražské zoologické zahradě. Ale nejen v té pražské. Platí to pro všechny zoologické zahrady, kde tučňáky Humboldtovy chovají.

Teď má jeden z pražských tučňáků na rok nového adoptivního rodiče. Je jím tento portál. Slunecno.cz.

Není divu, že si virtuální rodiče vybrali zrovna takového fešáka. Nic proti méně pohledným zvířatům, ale když on v tom svém fraku působí prostě prudce elegantně. Zároveň však velice nemotorně když se vydá na pochod. Ta kombinace jeho krásy a legrační chůze, která připomíná batole, když se učí prvním krůčkům, je až uhrančivá. Jenže batolata při své kolébavé chůzi padají. A padají často. Tučňáci nikoliv. Jsou proto objektem vědeckých zkoumání.

Profesor Max Kurz z univerzity v americkém Houstonu věří, že pokud odhalí strategii pohybu, kterou tučňáci dovedli k dokonalosti, mohou být pak jeho poznatky přínosné i pro lidi, kteří třeba mají potíže s chůzí. Žádný krok sun krok a střídající se pohyb rukou, ale tučňáččí kolébání by mohlo být cestou k lepšímu pohybu nemocných. Zatím jsem ale na ulici žádné lidi, kteří by odhodili hůl a úspěšně se snažili při chůzi napodobovat tučňáky, neviděla, takže pan profesor bádání asi ještě nedokončil.

Ale abych byla zcela korektní. Vlastně jsem kolébající se lidi viděla mockrát, hlavně v noci, ale pochybuji, že pana profesora zajímají opilci. I když kdo ví. Třeba lidé pod vlivem C₂H₅OH nevědomky napodobují chůzi tučňáků ve snaze udržet se na nohou.

Tučňáci nemotorně vypadají jen na souši. Ale ani to neplatí bez výjimek. Kupříkladu jeden tučňák Humboldtův se stal světově proslulým poté, co dokázal rafinovaně prchnout z tokijského Sea Life Park. Neohroženě překonal, kdo ví jak, metrovou zeď, ostnatý drát i skalní stěnu a vydal se do světa. Možná chtěl zjistit, odkud jeho rod pochází. Peru a Chile není zrovna za rohem, tak se skoro po třech měsících svobody nechal polapit. Jeho husarský kousek byl přínosný. Více rozvířil debaty, jak tučňáky, ohrožené vyhubením, chránit, aby jejich celosvětová populace tolik neklesala.

A i když jeden tokijský rebelující tučňák předvedl na suchu nevídané triky, pořád jsou tito krasavci šikovnější ve vodě, kde jsou, no, jako ryba ve vodě. Až na tu drobnost, že nejsou rybami, nýbrž ptáky. I když neumějí létat. Příroda je kreativnější než všichni umělci světa. Pták zastoupený v našem případě tučňákem Humboldtovým je dokonale vybaven pro potápění a lov ve vodě i hluboko pod hladinou. Právě kvůli tomu se nikdy nevznese nad zem. Křídla zploštělá do tvaru ploutví, fungují ve vodě jako vesla.

Vždy když s rodinou tyhle tvory ve vnitřní nebo vnější expozici okukujeme, podívám se i na další okukující. Pokaždé vidím totéž. Všichni mají na tváři výraz, kterému moje babička říkávala „jak měsíček na hnoji“. Rozumějte, všichni se usmívají. Tučňáci zlepšují náladu, tak se nedivím, že si Slunečno.cz jako své první zvíře vybralo právě tučňáka.

Teď mě ještě napadá, že jsem se vlastně nikdy babičky nezeptala, proč by se měl měsíček na hnoji usmívat a proč by měl vůbec nějaký měsíček na hnoji být. Už se jí bohužel zeptat nemůžu, ale zkusím to někde zjistit. Zajímalo by mě to.  

Autor: Andrea Němcová