Sbohem, Elso a díky

17.01.2014

   V liberecké zoo zůstal už jen jeden starý lev. Sultán. Lvice Elsa 17.ledna uhynula. Bylo jí šestnáct let, což je pro takovou kočku poměrně úctyhodný věk. Sultána i Elsu mohli návštěvníci v Liberci okukovat od roku 2001, kdy sem byli převezeni z dánského zoo Givskud.

   Spolu se tito lvi dopustili i jedné, řekněme, výtržnosti. Na konci roku 2009 překonali bezpečnostní dvířka a dostali se do venkovní expozice, kde zabili bílou tygřici. Volání divočiny, možná.

   Znáte ten film? Asi ano. Liberecká Elsa pravděpodobně dostala své jméno po mnohem slavnější lvici. Příběh lvice Elsy, který napsala Joy Adamsonová a byl zvěčněn i ve filmu právě s názvem Volání divočiny, okouzlil a dojal svět.

   Joy Adamsonová (za tři dny by jí bylo 104 let) žila se svým třetím mužem Georgem Adamsonem v africké Keni. Rodačka z Opavy, kde přišla na svět jako Friederike Victoria Gessnerová, Keňu milovala. Nejvíc ale právě Elsu. Poznala ji jako malé lvíče, slabé a nejmenší ze tří sourozenců, kterým George Adamson v roce 1956 v sebeobraně zastřelil matku. Její tři potomky přinesl na farmu, dva z nich putovali do zoo, ale malou Elsu si nechali.

http://www.youtube.com/watch?v=vH6oUhDJDxY

   Elsa se narodila svobodná, jako svobodná měla žít i zemřít. Manželé se proto rozhodli k riskantnímu kroku. Vrátit už dospělou, ochočenou šelmu, zvyklou na člověka, zpět do divočiny. Na svobodu.

   Zvládli to. Zvládla to i Elsa. Dokonce ve volné přírodě přivedla na svět potomky. Když ji zabila infekce, pravděpodobně po kousnutí klíštětem, byla pochována na břehu řeky Ura. U jejího hrobu byl pak rozprášen i popel její lidské matky, Joy Adamsonové.

Díky Elso i Elso. Keňská i liberecká. Díky za možnost vidět divočinu zblízka.

autor: Andrea Němcová