Djatlovova výprava: jedna z nejtajemnějších záhad v historii

07.02.2014

Zasněžená krajina má v sobě kouzlo. Pláně a hory pod bílou peřinou, klid, ticho, mrazivý vzduch, sem tam výkřik ptáků, kteří v zimě neodlétají do teplých krajin anebo sem na zimu naopak přiletí. O tom, že bílá idyla se však také může stát kulisami k neskutečnému peklu se přesvědčila desetičlenná skupina mladých sportovců, kteří se před pětapadesáti lety vydali na zimní turistickou výpravu na severní Ural. Z té se vrátil pouze jediný člen, který kvůli zdravotním potížím opustil výpravu v podstatě hned na počátku putování. Proto nemohl podat svědectví o tom, co se dále stalo. Jeho devět přátel to již také povědět nemohlo. Všichni zemřeli za okolností, které dosud nebyly objasněny a důvod smrti mladých lyžařů je dodnes zahalen rouškou tajemství a dohadů.

Všechno začalo zcela nevinně, devět mladých lidí včetně dvou dívek ve věku od dvaceti do osmatřiceti let ( nejstarší člen - instruktor zemřel na Urale v den svých narozenin ), spolužáků Uralského polytechnického institutu a členů sportovního oddílu se rozhodlo poměřit své síly se zimními horami a naplánovali lyžařskou výpravu, jejímž cílem bylo zdolat vrchol hory Otorten ve Sverdlovské oblasti na Urale. Vedoucím expedice byl student 5. ročníku Igor Djatlov, vynikající student a zkušený turista. Od tohoto plánu přátele neodradilo ani to, že název hory znamená v překladu řeči tamního domorodého kmene Mansi „Místo, kam nechoď“. Přestože trasu, kterou se rozhodli urazit, bylo možné zařadit do nejobtížnější kategorie, neměli pochybnosti o tom, že ji mohou bez větších problémů zvládnout. Patřili totiž ke zkušeným sportovcům, kteří měli na svém kontě řadu úspěšně zvládnutých náročných horských túr a výstupů. Navíc k sobě přibrali jako desátého člena expedice lyžařského instruktora s mnohými zkušenostmi. Tato výprava měla být navíc jen tréninkem na plánovanou polární výpravu a jejím cílem bylo ověřit si schopnost zvládnout extrémní přírodní podmínky.

Skupina přijela vlakem 25. ledna 1959 do Sverdlovské oblasti, konkrétně do města Ivdel, odkud se členové vydali do osady jménem Vižaj, která byla posledním obydleným místem před cílem výpravy, horou Otorten. Odtud vyšli 27. ledna na náročný pochod zimními horami, avšak hned na počátku došlo k první komplikaci. Jeden z členů výpravy, tehdy jedenadvacetiletý Jurij Judin onemocněl a musel účast na putování vzdát. Zbytek skupiny pokračoval v cestě. Poslední lednový den dorazili na okraj horské oblasti, která se měla stát výchozím bodem pro jejich horský výstup. Aby si jej ulehčili, ponechali část potravin v lese v tomto údolí. Chtěli je vyzvednout a následně využívat při zpáteční cestě. Druhý den se pak vydali směrem k hoře Otorten. Nyní už se nedozvíme, zda to, že se večer utábořili na úpatí Cholat Sjachyl neboli Hory mrtvých byl úmysl anebo zda se omylem odklonili od původní trasy kvůli počasí, které se značně zhoršilo. Výprava bojovala se sníženou viditelností, větrem, sněhovou bouří. Každopádně to byl jejich poslední tábor nejen na této výpravě, ale i v jejich životě. Podle deníku, který si vedli, se kvůli těžké únavě uložili k spánku hned po časné večeři a v tu chvíli měli před sebou jen pár hodin života.

Co přesně se v tu noc stalo, nikdo dosud nevysvětlil. Oficiální závěr vyšetřování zní, že příčinou smrti skupiny mladých lidí byla neznámá síla, kterou nebyli schopni překonat. Spisy byly uzavřeny do tajných archivů a ty jej vydaly až v 90. letech minulého století. Chyběla však celá řada dokumentů, spisy nebyly kompletní. Co však je jisté, je to, že poslední chvíle nebohých horských turistů musely být doslova zhmotnělou noční můrou. Když do 12. února nedorazil telegram se zprávou o návratu výpravy zpět do osady Vižaj, jak bylo domluveno, zatím nikdo nepovažoval tuto skutečnost za alarmující. Podobné mise se často zpozdily především kvůli počasí a tato byla extrémně náročná. Teprve když se nevrátili ani v následujících dnech a nepodali o sobě zprávu, vydala se 20. února 1959 záchranná skupina, složená z vyučujících a spolužáků pohřešovaných lyžařů pátrat do hor. O šest dnů později pak nacházejí prázdný zasněžený rozřezaný stan, napůl stržený. Na místě zůstala obuv, teplé oděvy a některé osobní věci účastníků výpravy včetně dokladů a peněz. V tábořišti nenašli žádného z přátel. Teprve na okraji lesa, vzdáleného necelé dva kilometry objevují členové záchranné mise ohniště pod cedrem s větvemi olámanými do výšky několika metrů a první dvě těla lyžařů, kteří byli navzdory třeskutému mrazu oblečeni pouze ve spodním prádle a bosi. O kus dál nalézají těla dalších tří kamarádů. Kromě odřenin na obličeji a rukou měl jeden z nich také poraněnou lebku. Pátrání po zbylých členech výpravy se protáhlo na více než dva měsíce. Do něj se zapojila již také policie a armáda. Poslední čtveřice mrtvých lyžařů byla nalezena až počátkem května a sice necelých sto metrů od nálezu prvních těl, avšak tito nešťastníci byli v době prvního pátrání ukryti pod vrstvou sněhu. Byli sice lépe oblečeni, spekulovalo se o tom, že vzali svým mrtvým přátelům pro ně již nepotřebné oblečení, avšak jejich těla vypovídala o hrůze, která se zde musela odehrát. Proražené lebky, polámaná žebra, utržená hlava jedné z dívek, nejrůznější fraktury, masivní vnitřní krvácení, chybějící oční bulvy či čelisti nebo jazyk. Podle lékařů byla těla vystavena extrémní síle, kterou není člověk schopen vyvinout, přirovnali ji k nárazu automobilu do chodce. Video pro otrlé můžete shlédnou zde.

O tom, co se skutečně v tu noc stalo, panuje řada dohadů a teorií. Některé znějí pravděpodobněji, jiné jsou mírně řečeno přitažené za vlasy. Co tedy mohlo turisty vyhnat ze stanu do mrazivé noci v takovém spěchu, že se nezdržovali s otevíráním stanu, ale raději jej prořezali, aby se dostali ven co nejrychleji? Proč si nevzali oděvy, když venku byl ukrutný mráz? Proč se na místě tragédie nenašly stopy dalších lidí ani boje?? A proč účastníci pohřbů obětí tvrdí, že kůže zesnulých měla hnědou či oranžovou barvu a částečně šedivé vlasy? Mohou za to podmínky, v jakých jejich těla prodlévala, než je našli záchranáři anebo je to jinak? Jedna z nejčastěji uváděných možností příčiny neštěstí jsou „ohnivé koule“. Pozorovali je v únoru a březnu 1959 nejen účastníci pátrací mise, ale také další turisté v této oblasti. Podobné útvary byly zachyceny na posledním snímku ve fotoaparátu, který měl na krku jeden z členů výpravy. Šlo o špatný snímek anebo zvěčnil právě to, co jej a jeho přátele usmrtilo? Šlo u UFO, tajné testy nových zbraní, balistické mezikontinentální rakety anebo jev zvaný plazmoid? Spekuluje se o lavině, čemuž by odpovídala zranění, za která prý mohl silný tlak. Ale i tato verze má svá slabá místa. Podmínky pro pád laviny údajně v místě nebyly a také se prý po ní žádné nenašly stopy. V souvislosti s lavinou se hovoří rovněž o infrazvuku, který mohla vyluzovat jak padající lavina, tak vítr. Tyto infrazvukové vlny vyvolávají u lidí paniku, strach, halucinace, které doženou člověka i ke zbavování se oděvu, byť je mráz. Další teorie obviňují uprchlé trestance, yettiho, paranormální síly, domorodý kmen Mansi… Padla také možnost, že mladí lidé zemřeli kvůli pletkám jednoho z členů výpravy s tajnými službami, kdy byli ubiti stráží tajné vojenské střelnice kvůli podezření ze špionáže. Ale opět: schází stopy.

Skutečné příčiny se zřejmě již těžko někdo dopátrá. Osud Djatlovovy výpravy tak zůstává obestřen tajemstvím, které inspirovalo americké filmaře k natočení filmu Záhada Hory Mrtvých. Ani po pětapadesáti letech tedy nemá tato tragédie jednoznačné vysvětlení. 

autor: Anna Hrušková

ilustrační foto: thinkstock