Štrasburk, město vikýřů

05.03.2014

Francouzské město na pomezí mezi německou pořádností a učesaností a francouzskou ležérností vnímáme v posledních desetiletích především jako jedno ze dvou sídel Evropského parlamentu. Jenže je to vnímání k tomuto městu hodně nespravedlivé. Jeho historické centrum patří ke kouzelným končinám země galského kohouta.

Kdo zná Německo i Francii, ten na první pohled pozná, že touhle alsaskou metropolí se vlivy obou národů opravdu prohnaly a dodnes prohánějí. Mísí se tu německý ordnung a francouzský smysl pro užívání si života. Historická zástavba je střihnutá německou střízlivostí, ale uličky a ulice nejsou zase až tak rovné a pravidelné a sem tam něco ujelo i na fasádě. Ve městě je pořádek, ale ne zase takový jako v pruském lese, kde narazíte na téměř urovnané jehličí. Štrasburk je zkrátka pro ty, kteří jsou na polovině cesty mezi bordelářstvím a akurátností. Tady se budou cítit jako v ráji.

Město na ostrově

Moderní zástavba města s nějakými 280 tisíci obyvateli (včetně kočujících Romů v karavanech) je nudná jako kdekoli jinde ve světě. Pokud však budete své kroky směřovat k centru, které zdálky avizuje přes 140 metrů vysoká věž katedrály, nebudete zklamáni. Naopak si po absolvování procházky řeknete: Kruci, proč ve Francii pořád jezdím jen do Paříže?

Jádro města připomene zcestovalému poutníkovi trochu Benátky, těm znalejším Annecy, půvabné městečko ze Savojských Alp. Zákruty a hlavní tok i vedlejší ramena řeky Ill, domy a uličky, ve kterých by se z hodiny na hodinu mohli točit třeba Tři mušketýři nebo jiný příběh z romantických francouzských dějin. Při pohledu na mapu a ze střechy katedrály zjistíte, že centrum je vlastně ostrov obkroužený rameny Illu a přístupný pouze přes mosty.

A nad tím vším se tyčí právě katedrála Notre-Dame de Štrasburk, neméně (možná i více) působivá jako její pařížská sestra. Až do roku 1874 byla katedrála s kořeny sahajícími až do prvních let 11. století, se svými 142 metry (některé prameny uvádějí 143 metry) nejvyšší stavbou světa. Pak ji překonala katedrála v Kolíně nad Rýnem. Určit se vyplatí zaplatit si necelých 5 euro a vyšlápnout úzkým schodištěm na vyhlídku ve výšce zhruba 90 metrů (odhaduji, údaj jsem nenašel). V zimě tu řádně fouká, ale původní Štrasburk odtud máte jako na dlani.

Katedrála má jen jednu věž, v minulosti byla poničena dělostřeleckým a leteckým bombardováním ve válkách v roce 1870, 1914 až 1918 a také ve 2. světové válce. Stopy ničení jsou dávno zahlazeny, chybějící sochy nahradily kopie.

Dole v chrámové lodi stojí za pozornost orloj s astronomickými hodinami. Je přiblížen stejně starý, jako ten pražský na Staroměstském náměstí, byl sestrojen ve svém základu v 50. letech 14. století. Ale jeho současný hodinový mechanismus pochází z roku 1842. Podíleli se na něm, jak jinak, mistři hodinářští ze Švýcarska.

Vikýřová záplava

To, co vás odtud rozhodně zaujme, je neuvěřitelné množství vikýřů na střeše každého domu. Zezdola si tuhle vikýřovou „epidemii“ tolik neuvědomíte, ač je nepřehlédnutelná, ale z doslova ptačího pohledu vás to šokuje. Jako by se majitelé domů předháněli, kdo jich do střechy zabuduje nejvíc. Najdete zde snad všechny druhy vikýřů, jak je charakterizují znaky původní architektury v chráněném území – jsou zde vikýře chmelové, valbové, polovalbové, sedlové, pultové o vikýře zvané volské oko. Původně sloužily především jako zdroj světla na půdách, které byly skladovacími prostory obchodníků a domácností, dnes, kdy jsou moderní půdní byty, vytušíte za většinou z nich pulsující život. Ale sem tam ponechali majitelé domů vikýřům jejich původní účel.

Není asi náhodou, že právě ve Štrasburku byla v roce 1993 přijata Charta venkovského prostoru, kde se mimo jiné praví: „Je nutno chránit rozmanitost kulturní krajiny, je nutno opatrovat krásu a jedinečnost starých budov a přizpůsobovat styl a vzhled nových budov charakteru staveb původních.“ V tomto městě se tím rozhodně řídí, snad jedinou výjimkou je jeden z moderních domů v centru na náměstí Kléber. Stylem a ponurostí vám připomene spíše hrůzy československé moderní architektury 80. let. Něco mezi pražským Palácem Motokov, hotelem Olšanka, některými komunistickými sekretariáty v okresních městech a bývalým Palácem kultury. Ale vikýře, byť hranaté, má i střecha této stavby. Takže styl byl zachován.

Vzhůru do Malé Francie

Turistické příručky odkazují návštěvníky především do La Petite France, do Malé Francie, několik málo uliček (navíc rozdělených kanály a rameny řeky Ill), jejichž půvab a romantiku si tady hlídají jako oko v hlavě. Je to pár minut chůze od katedrály, právě ono místo jako stvořené pro filmaře historických filmů. Hrázděné domy uchvátí fotografy i milovníky architektury, však pocházejí ze středověku, nenajdete tu nic současného, snad kromě můstků a stavidel přes vodu.

Malá Francie byla sídlem mlynářů, rybářů a dalších řemeslníků.

Nenajdete tu neudržovaný dům (či spíše domek), nikdo tu neprodává beranice ani matrjošky. Pár krámků s typickými suvenýry tady najdete, ale není to nic, co by vás uráželo. Spíš natrefíte na kavárničky, hospůdky, prodejny keramiky, restaurace se specialitami. Určitě neodoláte rybím specialitám a také výborným alsaským vínům, které v sobě kombinují jemnost francouzského jihu a drsnost zdejší oblasti.

Štrasburk ve faktech a číslech

• Francouzsky se řekne Strasbourg, německy Straßburg a alsasky Strossburi.

• Byl založen ve 12. století před naším letopočtem římským císařem Augustem.

• V roce 1870 byl Štrasburk obsazen německou armádou a připojen k Německu. Po 1. s větové válce se v roce 1919 stal opět součástí Francie. V letech 1940 až 1944 byl okupován Hitlerem.

• Město je sídlem Rady Evropy, Evropského parlamentu a Evropského soudu pro lidská práva.

• Samotný Štrasburk má přes 270 tisíc obyvatel, celá aglomerace s přilehlými oblastmi patřícími pod Štrasburk téměř půl milionu.

• Historické centrum Velký ostrov je od roku 1988 historickým dědictvím UNESCO.

• Za pozornost stojí centrální vlakové nádraží, jehož původní stará budova je zastřešena prosklenou konstrukcí

text a foto: Pavel Hrabica