Sněžná děla pomáhají lyžařům při nedostatku sněhu již 60 let

23.04.2014

Washington/Praha 23. dubna (ČTK) - Američané Art Hunt, Dave Richey a Wayne Pierce vyráběli a prodávali lyže, jejich obchod ale notně poznamenal nedostatek sněhu ve Spojených státech na přelomu 40. a 50. let. Wayne Pierce tak prý jednou po příchodu do práce zavolal na své kamarády, že ví, jak by se dal vyrobit sníh. Vzal starou zahradní hadici, kompresor a rozprašovač a v březnu 1950 se mu s primitivním zařízením složeným z těchto částí podařilo vyrobit sníh. A před 60 lety, 27. dubna 1954, si první sněhové dělo na světě nechali patentovat.

Průkopníci umělého zasněžování ale dlouho v oboru nezůstali a v roce 1956 svou společnost prodali. Umělé zasněžování ale díky nim poté zajistilo hladký průběh zimních olympijských her ve Squaw Valley roku 1960 a od 70. let se již zasněžovalo ve velkém po celém světě.
První pokusy s umělým sněhem vlastně náhodou provedl vědecký tým Kanaďana Raye Ringera, který zkoumal vliv námrazy na funkčnost leteckých motorů. Pokus se mu ale nepovedl, protože místo plánované námrazy vyrobil sníh. Ani ho prý nenapadlo nechat si svůj objev patentovat či ho nějak komerčně využít, a tak se o výrobě sněhu zmínil jen v jednom z článků.

Dalším průkopníkem v umělém zasněžování byl zakladatel lyžařského areálu Mohawk v Connecticutu Walter Schoenknecht, který rovněž během kritické zimy na přelomu 40. a 50. let použil k zasněžení své sjezdovky na 500 tun rozdrceného ledu.

Sněhová děla fungují stále na podobném principu, jaký použili před desítkami let průkopníci umělého zasněžování. Voda je z přírodní či umělé vodní nádrže pumpována do trysky děla a do té je současně kompresorem pod velkým tlakem pumpován podchlazený vzduch. Ten způsobí, že se voda při vystřelení z děla rozprskne na obrovské množství malých kapek, které na studeném vzduchu krystalizují a na zem dopadají již ve formě vloček.

První sněhová děla byla příliš hlučná a nákladná kvůli vysoké spotřebě energie i vody a tak v následujících dekádách si řada vynálezců nechala patentovat vylepšené verze sněhového děla či zasněžovacích stožárů. Začaly se používat lepší rozprašovače a k výrobě sněhu také začaly sloužit přídavné látky, které zajistí, aby se co nejvíce vody přeměnilo na sníh. Hlučnost a enormní spotřeba elektřiny a vodních zdrojů ale stále patří k hlavním negativům umělého zasněžování.

První sněhové vločky v Česku vyrobili sněhovým dělem v listopadu 1965 na sjezdovce v Zadní Telnici nedaleko Ústí nad Labem. Toto lyžařské středisko v Krušných horách se tehdy stalo nejen nositelem československého prvenství v umělém zasněžování, ale místní lyžaři si komfort umělého sněhu užili jako první i v celém tehdejším socialistickém bloku. V západní Evropě se takovou vymožeností v 60. letech chlubilo jen několik vyhlášených středisek.

První československé sněhové dělo dovezl místní lyžařský klub z Rakouska. Pod vedením profesora ČVUT Vladimíra Chlumského bylo upraveno pro místní podmínky a tým poté vyrobil ještě další tři děla. Pod sjezdovkou bylo protaženo 500 metrů potrubí a areál byl vybaven kompresorovou strojovnou, nádrží na vodu s čerpadly a chladicím zařízením. Premiéru výroby umělých vloček poněkud pokazila jen příroda, protože v "den D" začalo normálně sněžit. Kvůli rozmarům zimy se dnes v Česku bez umělého zasněžování neobejde snad už žádné lyžařské středisko.