Dělení oblaků a oblačnosti - jak určit správný typ mraku

30.03.2012

 

Oblaka jsou rodělena podle morfologické klasifikace na deset základních duhů. Zde uvádíme jejich přehled včetně fotografie pro lepší představu. Hovorově se někdy místo správného termínu oblaka užívá nesprávné slovo mraky.

 

 

Altocumulus – vysoká kupa – Ac

„Menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků barvy bílé nebo šedé, popřípadě bílé a šedé, mající vlastní stíny; skládají se z malých oblačných částí podoby vlny, oblázků nebo valounů apod., které mohou být buď navzájem oddělené, nebo mohou spolu souviset. Mnohdy mají částečně vláknitý nebo rozplývavý vzhled. Zdánlivá velikost jednotlivých pravidelně uspořádaných částí oblaku bývá 1° - 5° prostorového úhlu“.

Tyto oblaky středního patra, ze kterých obvykle nevypadávají srážky, jsou složeny většinou z vodních kapek. Při velmi nízkých teplotách se však mohou vyskytovat i ledové krystaly, na kterých za příznivých podmínek vznikají halové jevy. Často lze u této oblačnosti pozorovat i korónu nebo irizaci. Ac mají velmi proměnlivou průsvitnost a mohou být spojeny s vyvinutou turbulencí. Nejčastěji se vyskytují ve výškách 3 – 6 km a jejich tloušťka je kolem 300 m.

 

Altostratus – vysoká sloha – As

„Šedavá nebo modravá oblačná plocha nebo vrstva se strukturou vláknitou nebo žebrovitou nebo bez patrné struktury, pokrývá úplně nebo částečně oblohu, je tak tenká, že místy jsou patrné alespoň obrysy Slunce jako za matným sklem. Halové jevy se nevyskytují“.

As je tvořen z vodních kapiček a ledových krystalů, může zároveň obsahovat také dešťové kapky a sněhové vločky. Jde o vertikálně mohutný oblak středního patra (často má několik vrstev), jehož horní hranice však může sahat až do vysokého patra. Jen v jeho nejtenčích částech lze rozeznat polohu Slunce (Altostratus translucidus). As může plynule přecházet až v Nimbostratus (snížením spodní základny). Srážky z něj mohou vypadávat příležitostně, avšak nedosahují zemského povrchu (virga).

 

 

Cirrocumulus – řasokupa – Cc

„Tenké, menší nebo větší skupiny nebo vrstvy bílých oblaků bez vlastního stínu, složené z velmi malých částí v podobě zrnek nebo vlnek apod. Tyto jednotlivé části mohou být buď navzájem oddělené, nebo mohou spolu souviset a jsou víceméně pravidelně uspořádané. Zdánlivá velikost jednotlivých částí většinou nepřesahuje 1° prostorového úhlu (odpovídá přibližně úhlu, pod jakým vidíme šířku malíku při natažené paži)“.

Z těchto oblaků z ledových krystalků také nevypadávají srážky. Jsou vždy dostatečně průsvitné pro určení polohy Slunce nebo Měsíce. Někdy lze u této oblačnosti pozorovat korónu nebo irizaci. Výška základny je ze země obtížně určitelná, ale odhaduje se na 7 – 10 km. Tloušťka Cc zpravidla činí 200 – 400 m.

 

Cirrostratus – řasosloha – Cs

„Průsvitný bělavý závoj oblaků, vzhledu vláknitého nebo hladkého, který úplně nebo částečně zakrývá oblohu a dává vznik halovým jevům“.

Jsou tvořeny ledovými krystaly. Závoje těchto oblaků jsou tak tenké, že předměty na zemi vrhají stíny a Slunce je viditelné. Velmi často na nich vznikají halové jevy. Cirrostratus může zmohutnět a transformovat se v Altostratus

 

Cirrus – řasa – Ci

„Vzájemně oddělené obláčky v podobě jemných vláken nebo bílých, popřípadě převážně bílých plošek nebo úzkých pruhů. Tyto oblaky mají vláknitý vzhled a hedvábný lesk, případně obojí“.

Cirry jsou oblaky vysokého patra, ze kterých nevypadávají srážky. Jsou tvořeny ledovými krystaly. Mohou se na nich pozorovat optické halové jevy, vzhledem k malé rozloze oblaků tohoto druhu se však halo téměř nikdy neobjeví v podobě celého uzavřeného kruhu. Přítomnost této oblačnosti může být spojena jednak s přibližující se teplou frontou a výškovým jet-streamem. Obvykle se objevují ve výškách nad 6 km.

 

Cumulonimbus – dešťová kupa – Cb

„Mohutný a hustý oblak velmi značného vertikálního rozsahu v podobě hor nebo obrovských věží. Alespoň část jeho vrcholu je obvykle hladká, vláknitá nebo žebrovitá a téměř vždy zploštělá; tato část se často rozšiřuje do podoby kovadliny nebo do širokého chocholu. Pod základnou oblaku, obvykle velmi tmavou, se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, ale nemusí s oblakem souviset, a srážky (někdy jako virga)“.

Tento srážkový oblak je kumulem s největším vertikálním vývojem. Ve spodní části ho tvoří vodní kapičky, směrem vzhůru se skupenství vody postupně mění na ledové krystalky v horní části. Srážky z něj vypadávají ve formě přeháněk, přívalových dešťů i krupobití, které nezřídka doprovází charakteristické bleskové výboje. S Cb je obvykle spojen i silný nárazovitý vítr. Spodní základna oblaku se pohybuje v rozmezí 600 – 1500 m.

 

Cumulus – kupa – Cu

„Osamocené oblaky, obvykle husté a s ostře ohraničenými obrysy, vyvíjející se směrem vzhůru v podobě kup, kupolí nebo věží; jejich horní část má často podobu květáku. Části oblaku ozářené Sluncem bývají nejčastěji zářivě bílé; základna oblaku bývá poměrně tmavá a téměř vodorovná. Někdy jsou Cu roztrhané“.

Jedná se o kapalný oblak, ze kterého obvykle nevypadávají srážky. To platí pro odrůdy malého a středního vertikálního rozsahu Cu humilis (kupovitý oblak pěkného počasí) a Cu mediocris. Při větší vyvinutosti, kdy se horní hranice Cu dostane nad nulovou izotermu, mohou začít vypadávat slabé srážky v podobě přeháněk, toto se děje u odrůdy Cu congestus. V kumulech je značná turbulence a převládají v nich vzestupné pohyby o rychlostech 5 – 7 m/s. Spodní základna Cu je obvykle ve výšce kolem 1000 - 1500 m (v jižních oblastech může být i ve 2000 m). Spodní základna Cu congestus je obvykle ve výšce 600 – 1000 m a vrcholy dosahují 4 – 5 km, kde kapičky mění své skupenství na ledové kraystalky. V Cu congestus je turbulence ještě silnější, vzestupné pohyby dosahují rychlosti 10 – 15 m/s.

Nimbostratus – dešťová sloha – Ns

„Šedá, často tmavá oblačná vrstva, která vlivem vypadávání víceméně trvalých dešťových nebo sněhových srážek má matný vzhled; srážky většinou dosahují země. Vrstva je všude tak hustá, že poloha Slunce není patrná. Pod touto vrstvou se často vyskytují nízké roztrhané oblaky, které mohou, ale nemusí s vrstvou souviset“.

Tento smíšený oblak s velkou vertikální mohutností zakrývá celou oblohu a mohou z něho vypadávat plošně velmi rozsáhlé dešťové i sněhové srážky. Spodní základna Ns se může nacházet ve výšce 300 – 600 m (nízké patro) a horní hranice může zasahovat až do patra vysokého, jeho vertikální mohutnost se tedy pohybuje od několika stovek metrů po několik kilometrů.

 

Stratocumulus – slohová kupa – Sc

„Šedé nebo bělavé, popřípadě šedé a bělavé, menší nebo větší skupiny nebo vrstvy oblaků, které téměř vždy mají tmavá místa; oblak se skládá z částí podobných dlaždicím, oblázkům, valonům apod., má vzhled nevláknitý (s výjimkou zvláštního případu „virga“). Jednotlivé části oblaku buď spolu souvisí nebo mohou být oddělené; jejich zdánlivá velikost je větší než 5° prostorového úhlu“.

Tento oblak nízkého patra může být natolik hustý, že úplně zakryje Slunce nebo Měsíc. Základna Sc se obvykle nachází ve výškách 300 – 1500 m nad zemským povrchem. Srážky z něho vypadávají jen občas.

Stratus – sloha – St

„Oblačná vrstva, obvykle šedá, s celkem jednotvárnou základnou, z níž vypadává mrholení, ledové jehličky nebo sněhová zrna. Prosvítá-li vrstvou oblaku Stratu Slunce, jsou jeho obrysy zřetelně patrné. Stratus nedává vznik halovým jevům, leda v případech velmi nízkých teplot. Někdy se tento oblak vyskytuje v podobě roztrhaných chuchvalců“.

Tento oblak nízkého patra se skládá z malých vodních kapiček, ale při velmi nízkých teplotách to mohou být i ledové částice. Hustý Stratus zakrývá Slunce nebo Měsíc, srážky z Nimbostratu nejčastěji vypadávají v podobě mrholení. Spodní základna se většinou pohybuje do 600 m, častěji pod 300 m, ale může být pozorována až do výšky 1200 m. Vertikální mohutnost St často nepřesahuje 600 m, ale Ns může zasahovat až do středního patra.